Já a sport? Dobrý, vzájemně se neobtěžujeme...

V poslední době se nějak straním... Ani nevím, jestli je zadaná nějaká fotosoutěž... Zapravidla se nesejde ani #tematydne a moje chuť o tom tématu psát. Píšu si ty svoje podivnosti, kdy si v podstatě tříbím a řadím myšlenky. Snad z toho kromě mě také někdo něco má... Kdyby se dozvěděl jednu neznámou novinku, pikantnost, nebo jiný pohled... Ale fakt si píšu dost sobecky o tom, o čem se mi zrovna chce.

Tak abych občas udělal výjimku. Třeba já asport... Hm. Nikdy jsem nesportoval. Nikdy jsem se na sport nedíval. To je celé?

Můj táta od útlého dětství těžce fyzicky pracoval. Do školy jezdil na kole, v zimě po zamrzlém náhonu na šlajfkách. V zimě měl víc času, tak hrál hokej. Ani ho nenapadlo, aby mě vedl k nějakému sportu. Naučil mě prořezávat stromy, vymalovat pokoj, trochu zedničit..., štípat dříví, porážet ovce, stříhat jim vlnu a paznehty, vyměnit si u auta gumy... A milion dalších věcí.

Takže jsem měl jen normální tělocvik. Tři hodiny týdně. A jelikož jsem měl kulatá záda, tak mě pediatryně předepsala ještě dvě hodiny tzv.nápravného tělocviku týdně. Vždycky jsem málo spal. Takže jsem do školy chodil na sedmou. Když nebylo hezky, chodil jsem do družiny řezat pinčes. Za lepšího počasí jsme v přilehlém parku položili dvě lavičky, takové ty žlutočervené, z jednotlivých foščniček. A hráli jsme fotbal s tenisákem.

Šlo o to si zahrát. Výsledek důležitý nebyl. Mužstva jsme neustále kombinovali. Aby byly oba celky vyrovnané. Bavili nás akce, přihrávky, narážečky, signály... Smáli jsme se, když někdo šlápl na tenisák a upadl. Postižený se smál zpravidla nejvíc. Po škole jsme si také zahráli. A šlo se domů...

Já už těžce pracovat nemusel. Asi tak od mých osmi do jedenácti let mi umírala babička na rakovinu. Bydlela s námi. Ve stejné době se dědovi ucpali žlučovody kaménky a nějak se potrhaly. Máma zrovna dálkově studovala psychologii. Táta moc rodinný typ nebyl.

Mou povinností bylo nakupovat všechno od jídla kromě masa podle potřeby. Sledoval jsem zásoby a dokupoval chybějící. Pak jsem pečoval o byt. Utírat prach, vysávat, mýt podlahy, nádobí, koupelnu a záchod. Pak jsem žehlil. (Na mandl jsme nic nenosili.) Žehlil jsem i prostěradla a kapny. Kapesníky se taky škrobily, dokud žili prarodiče. Pak jsem přišíval knoflíky a zašíval díry... Co umřel děda, to mi bylo 14, převzal jsem vedení rodinných financí. Rodiče peníze nebavily. Mě vždycky ano.

Téměř každý weekend se za hezkého počasí jezdilo dělat k otcovým rodičům na mlejn. Měli takový malý záhumenek, asi půl hektaru (trojpolný systém obilí-brambory-louka), zprvu i krávu, 22 ovcí, 60 králíků (z toho 10 angorských, ti se stříhali), 20 slepic, dvě až tři prasata, husy, kachny, holuby, včely... Padesát jabloní, deset hrušek, švestky, třešně, plantáže rybízu a malin, jakody, japany s paprikami, okurkami a rajčaty, cibule, česnek, hořčice, mák... Občas se chodilo do lesa na borůvky nebo houby. Pampeliškový med, kosmatice... Býval jsem docela rád, když pršelo a nejelo se nikam.

Prosím Vás, sport, kde bych na to ještě vzal energii? Já chodil na ZŠ s rošířenou výukou jazyků. Ruština od třetí, angličtina od páté... A chtěl jsem studovat dál. Já se moc neučil, ale občas přeci.

Jak jsem psal, táta se jako dítě nadřel 10x víc než já. Když mi pražští prarodiče umřeli a venkovští začali omezovat s věkem svoje hospodářství, tak jsem si našel čas i na kroužky. Konkrétně na filatelistický a vojenské historie.

Dívat se na sport... Já radši ten fotbal hrál, než abych se na ostatní díval. Nevadí mi ani volejbal. Ale dobře deset let jsem nic z toho nehrál. Nevím, ale moji vrstevníci mají problémy se zády, s klouby a nevím s čím ještě. Nebo si něco vyvrknou. To všechno neznám.

Netvrdím, že běhám jako ve dvaceti. Ale těch dvě stě metrů sprintu na autobus ještě zvládnu. A když se syn učil na kole, tak jsem běhal i pár kilometrů vedle něho. No kdybych trochu zkubl, stačilo by 20 kg, já bych byl ještě Junák... (Pořád se motám kolem 95 kg při 175 cm.)

Kolo... Já rád turistiku. Než jsem se oženil, udělal jsem si z Bohnic třeba výlet na Levý Hradec. Na kole. Bylo mi jedno, jak dlouho jedu. Občas jsem se zastavil a kochal se. O to mi jde. O kochání. Stejně tak jsem si jezdil po Vysočině. Kolo bylo jen přibližovadlo. Nějakých dvacet, třicet kilometrů tam, třeba do Třebíče, nebo do Jihlavy. Pokochat se, dát so oběd a zpátky.

Na vodě to mám podobné. Já dám těch 40 km za den na úplném voleji (třeba Berounka), ale proč? Stačí mi doplout k nějaké pamětihodnosti, pokochat se... A jet dál. Teda dopádloval jsem Otavu až do Vltavy, to jsem se tak hecnul... To byla ale pakárna!

Abych vypadl z domova, snažím se chodit jednou týdně plavat. Zase, kliďánko piánko... Dám si za 2,5 hodiny 100 bazénů, (je to pětadvacítka, hodně naženu na odrazech), na půl hodinky nebo i víc sebou praštím do teplé vířivky a dlooooho se sprchuju a suším. To je relax, ne sport. Většinou plavu znak, nebo prsa. Kraul jen, když někoho předplavávám, nebo uhýbám...

No a nastoupil jsem před pár měsíci v dělnické profesi. Kde teda nesedím. Ale fyzicky zvládám. Pobíhám na štafličkách mezi regály, balím balíky (do 40 kg, těžší mi GLS nevezme). Jsem ve firmě s přehledem nejstarší, ale jsem rozhodně silnější než dvacetiletí mladíci, co celý den něco kutí na počítačích a u tiskáren.

Tak mě napadlo, kdybychom se ještě někdy scházeli (na zatím jediném setkání jsem nebyl), nedáme fotbálek? Nebo volejbal? Nohejbal... Frisbee... Žádný sport, aby bylo jasno! Jen tak, pro srandu králíkům... Ale už bych se musel předem trochu rozcvičit. Přeci jen, už mi není čtyřicet... A nejsem žádný sportovec.
@cleverbot @automation