Sort:  

Ale vždycky by mohlo být ještě hůř... Opět jsi to parádně sepsal.

Moje maminka jednou vzpomínala na své dětství, kdy její otec, můj děda poslouchal v rozhlase zprávy o válce v Korei. Maminka, jako malá holčička se bála, aby ta válka nepřišla sem. Děda si prý tehdy povzdechl něco ve smyslý kéžby... Asi jiskřička naděje na poražení komunistů.

Děda byl hospodář. A já ho nepoznal, protože komunisty a družstvo nestrávil a rozhodl se, že takto žít nebude...

Žít se musí. Už kvůli předkům. A lidé si své drobné radosti uměli vyvzdorovat i v koncentráku.