Pohled z kocouřího skafandru

Náš byt je naše planeta. Naši kocouři jsou její obyvatelé. Nikdy neopustili svoji Zemi. Znají jen svoji planetu. Občas se podívají teleskopem do vesmíru z balkonu. Dívají se na to hemžení z dálky a říkají si, jaké to asi v tom vesmíru je.
Párkrát už byli kosmickou lodí, přepravkou na jiné planetě, u veterináře. Moc se jim ten let nelíbil. O mimozemšťanu v bílém plášti nemluvě. Už tak nějak netouží po cestování ve stísněné raketě ani po setkání třetího druhu.
A přesto by chtěli prozkoumávat ten nepřátelský vesmír.
I jejich páníčci se skoro každý den vydávají do vesmíru a vracejí se večer.
Kocouři trpělivě čekají na hranici atmosféry, až se výtah, tedy loď s páníčky vrátí.
Těší se na kosmickou stravu podávanou v tubách a lesklých obalech. A snad i na ty kosmonauty.

Oni jsou jako my, lidé. Když objeví nový svět, chtějí ho poznávat víc a víc. Náš svět je jejich vesmírem. Neposlouchají a snaží se objevovat zakázaná a lákavá místa.
I nám lidem už náš svět nestačí. Je pro nás malý. Stavíme ohromné kosmické lodi, vesmírné stanice a utápíme v tom ohromné množství sil a peněz.
Proč máme vlastně touhu poznávat vesmír, poznávat nové světy a jít dál? Touhu překračovat vlastní možnosti?
Co je tím motorem naší touhy za poznáním? Touhy objevovat? A touhy dobývat a podmaňovat?
Proč jsme vlastně takoví? Nespokojení s tím co máme?
Co vlastně ve vesmíru hledáme? Nový životní prostor jako Mloci, nové zdroje?
Anebo snad cizí inteligentní bytosti?
Jaký je vůbec smysl lidského konání? Víte to někdo?