Sport a já

Ke sportu jsem nikdy neměl moc vřelý vztah. Byl jsem spíš ten typ dítětě vědátora, ležícího v knihách a provádějícího nejrůznější experimenty.
V tělesné výchově ve škole jsem nikdy moc nevynikal a tím pádem mě to ani moc nebavilo. Na kolektivní sporty jsem taky nebyl talent. To vše jen zvyšovalo můj odpor k tělocviku.

Až později jsem pochopil, že každý si může najít ten svůj sport. Sport, ze kterého bude mít radost a bude ho bavit. Nucení do pohybu ještě nikomu radost nepřineslo.

V čem jsem ale byl celkem dobrý, bylo bruslení. To jsem ale ve škole moc neuplatnil. Turistika a plavání tu také nebyly moc platné. Nemluvím o nějakých těch průzkumech podzemních prostor, to bych moc speleologií nenazýval :-)

Ale pak jsem jednoho dne objevil kolo. Vlastně mě k němu přivedli kamarádi. To bylo ono! To byl můj sport! Pochopil jsem, co je to radost z pohybu. Z nenuceného a úžasného. Pocit zdolání cíle, překonání sama sebe, příjemnou únavu po jízdě...
Poznal jsem i druhý dech, kdy se mi po sto kilometrech obnovily síly. Požitek z rychlosti a euforii. Zlepšení nálady. To bylo to, co jsem přesně potřeboval.

Na školním výletě jsem to pak všem ukázal. Dorazil jsem na kole do cíle v první trojici, společně kluky, kteří trénovali ve sportovních klubech. Ten rok jsem dostal jedničku z tělocviku. Byla to jedna z mála. Ale stála za to.
Kolo mě od té doby provází. Je to sport, kterému jsem přišel na chuť. Dá se provozovat individuálně i kolektivně. Obojí je skvělé.
Na kole se dají poznat nová místa, vychutnávat si vítr ve vlasech a jízdu krajinou i lesy. Kolo je umocněná chůze, povýšený běh. Učí vytrvalosti a trpělivosti.

Nedávno jsem objevil i městská sdílená kola, která rád využívám. Je to pohodlné a praktické.
Ale to mé je jenom jedno. Dokonalý stroj , v jehož sedle jsem strávil 35 000 km. 35 000 km jízdy a zážitků.
Díky za něj!

P.S. Má @zenuska si brzy také pořídí kolo, třeba ho i dostane jako dárek :-) Těším se, až spolu poprvé šlápneme do pedálů...

obrázek - blanický cyklorytíř, naKole.cz